Román Dracula od Brama Stokera miluji. Je to již přes sto let, co byl napsán, ale stále v něm nacházím něco nového. Je psaný úžasnou formou, která čtenáře pohltí a nenechá vydechnout, dokud knihu nedočte. Vlastním několik vydání tohoto skvělého románu, ale až před pár lety se mi dostalo do rukou nezkrácené a neupravené vydání. Byl jsem fascinován, jak si autor vyhrál s popisy míst, jak skvěle dokázal popsat tu děsivou a plíživou atmosféru. Po několikerém přečtení knihy jsem začal pátrat stejně tak, jak asi tisíce lidí, po tom kdo ve skutečnosti Dracula byl a kdo byl i autor tohoto románu Bram Stoker. Zjistil jsem přitom mnoho tajemných okolností o skutečném Draculovi, Bramu Stokerovi, ale i o vzniku románu Dracula. Zároveň mi bylo líto, že tak skvělá kniha nemá pokračování. Napadlo mne, že bych mohl napsat pokračování tohoto románu, kde bych skloubil historická fakta, postavy, místa, data a události, na pozadí fiktivního hororového děje.
Jak dlouho jste na knize pracoval?
Nejsem spisovatel. A hlavně, můj román Dracula: Světlo a stín Řádu draka nebyl psán s úmyslem jej veřejně vydat. Psal jsem jej jen tak, pro radost. Na internetu jsem narazil na vydavatelství, které za poplatek knihu vydá v malém nákladu, třeba deseti kusů. Ta myšlenka se mi líbila, vydat jí pouze v tomto malém nákladu pro rodinu a přátele.
Kniha vznikala spontánně. (I když jsem již četl recenzi, ve které její autorka tvrdí, že jsem zcela jistě léta toužil sdělit světu svůj vysněný příběh). Neměl jsem tušení, jak se děj bude vyvíjet. Hlavou mi probíhala jen fakta o skutečném i o tom literárním Draculovi, které bych mohl „napasovat“ do příběhu. Proto se také často stávalo, že po dopsání kapitoly jsem vůbec nevěděl, kam se dál bude román ubírat. Ke psaní jsem se proto nedostal třeba i dva tři měsíce, dokud jsem nenalezl nějaký podnět, kudy dál příběh směřovat. Jako příklad mohu uvést postavu otce Pietrula. Nechal jsem jej v knize zemřít na infarkt myokardu. Tato kapitola vznikla poté, co jsem se vrátil z nemocnice po prožitém infarktu myokardu. Popisuji v knize pocity a symptomy, které jsem skutečně zažíval tehdy já.
Knihu jsem chtěl doplnit fotografiemi všech míst v Transylvánii spjatých ať již se skutečným, nebo s tím literárním Draculou. Fakta či pověsti, které jsem zjistil na svých cestách, se někdy lišily s dějem, nebo jinými skutečnostmi uvedenými v mé knize. Proto jsem je musel občas měnit, aby vše co v knize uvádím, co nejvíce odpovídalo skutečnosti. I z toho důvodu trvalo napsání mé prvotiny tři roky.
Povězte, jaký je to vlastně pocit vydat svou první knihu?
Jak jsem již řekl, nejsem spisovatel. Knihu jsem psal jen tak pro radost ve volném čase. Když byla hotova a já byl dohodnutý s nejmenovaným komerčním vydavatelstvím, že mi knihu za nemalý poplatek vydá v nákladu 15 ks, dal jsem jí jedné známé korektorce, aby mi opravila případné chyby či úpravu. Za několik dní mi volala, že se kniha velice dobře čte, a že by bylo škoda jí nenabídnout „normálním“ vydavatelstvím k vydání. Nejprve jsem to nechal být a nevěřil, že by někdo měl o mé dílo zájem. Nicméně jsem poté rozeslal ukázky do několika vydavatelství a skutečně zájem byl. Nejzajímavější smlouvu mi nabídlo vydavatelství Zoner Press.
Pocit je to nádherný, jako takový malý zázrak. Stále jsem tomu nevěřil, ale když se v knihkupectvích objevila na pultech má kniha, uzrálo ve mne přesvědčení, že se mi skutečně něco trvalého povedlo. Na mých cestách mne doprovázely i mé dcery. Když už jsem nezasadil strom, nezplodil syna ani nepostavil dům, tato kniha bude jim, a poté i jejich dětem, připomínat jejich otce a vnukům jejich dědu.
Jak dlouho už se psaní věnujete?
Na tuto otázku je těžká odpověď. Pokud máte na mysli literaturu, tak román Dracula: Světlo a stín Řádu draka, je skutečně mou prvotinou. Nepočítám odborné texty v oblasti managementu, které píši v rámci mého zaměstnání.
Plánujete vydat i něco dalšího, máte už třeba něco připravené v šuplíku?
Nejprve jsem nechtěl v psaní vůbec pokračovat, ale prvotní ohlasy na román Dracula: Světlo a stín Řádu draka jsou vesměs kladné, což mi dodává optimismu a elánu k dalšímu psaní. Mám prozatím v hlavě náměty na další knihy. V prvním případě by se jednalo o pokračování mého románu a ve druhém případě by šlo o román o středověkém lékaři, alchymistovi a teologovi Johanu Conradu Dippelovi von Frankenstein, který se stal pravděpodobně inspirací Marry Shelly k napsání románu Frankenstein. V obou případech bych chtěl psát ve stejném stylu, tj. gotický, viktoriánský hororový román. Tuto klasiku mám skutečně rád. Ostatně i ve Světlu a stínu Řádu draka se snažím co nejvíce zachovat Stokerův styl, atmosféru i charaktery postav.
Vydal jste se po stopách Draculy na expedici do Transylvánie, to určitě musel být skvělý zážitek...
Zcela určitě. Transylvánii a celé Rumunsko jsem si skutečně zamiloval. Je to nádherná země a Transylvánská příroda je úchvatná, stejně tak jako milí a usměvaví lidé.
Má první expedice se týkala skutečného Draculy – Valašského knížete Vlada III. Draculey Tepese. V rámci ní jsem navštívil Targoviste, Sighisoaru, hrady Bran a Poienari, hrobku na ostrově Snagov a Curteu de Arges. Druhá expedice se týkala literárního Draculy a směřovala přes Bistritu a Boržský průsmyk do Dracula Castle Hotel. Velmi mi pomohlo sdružení Transylvanian Society of Dracula Romania, Tourneo Romania, česká ambasáda v Bucuresti či muzeum Curtea de Arges.
Samozřejmě, že to byl pro mne nezapomenutelný zážitek. Komu se podaří navštívit všechna místa spjatá ať již s literárním, či skutečným Draculou?
Lidé se mne často ptají, na setkání s tajemnem při mých cestách. Tak tady jeden příběh je:
Povídá se, že na Poienari se v noci dějí divné věci. Je slyšet vrzání padacího mostu, skřípot dřeva, hradbami se rozléhají kroky a je slyšet klus koně.
V srpnu roku 2009 jsem se rozhodl na Poienari přespat. Do podhradí jsme dorazili oproti plánu až po západu slunce. Manželka s nejmladší dcerkou zůstali spát ve voze u řeky. Se starší dcerou jsme se vydali se spacáky a baterkou temným a strmým schodištěm k hradu. Čím výše jsme stoupali, tím větší tma nás pohlcovala. Cesta se zdála být nekonečná. Ačkoliv přes den panovalo úmorné vedro, s každým schodem jsem pociťoval intenzivnější chlad. Najednou jsme uslyšeli hned vedle cesty mezi stromy kroky. Kužel světla mé baterky okamžitě tím směrem prořízl hustou tmu. Na jeho konci jsem uviděl dvě svítící body. Jaká byla naše úleva, když patřili oslněným očím toulavého psa. Úlevu však okamžitě vystřídaly obavy, neboť pes byl celkem velký, a ačkoliv je jich tu spousty a žádný nás nikdy nenapadl, nevěděli jsme, jak se zachová zrovna tento. Zřejmě kříženec vlčáka a nějakého jiného středního psa se posadil a chvíli se díval do světla směrem k nám. Nevypadal, že by se chystal k útoku. Po chvíli oboustranného pozorování se otočil a odešel směrem do údolí. Mne se však po zbytek cesty držela obava, aby se k nám nevrátil, když budeme nocovat ve spacáku pod širákem.
Jakmile jsme dorazili mezi rozvaliny pevnosti, byl jsem nucen si vysvléci tričko, které bylo promočené potem po namáhavém výstupu. Uvázal jsem ho na zábradlí u západního nádvoří, kde jsme si na zemi „ustlali.“ Překvapilo mne, jak silný vítr zde foukal. Ještě u padacího mostu jsme slyšeli hudbu, co poslouchali jacísi turisté u ohniště v údolí, ale najednou hrobové ticho. Jen hukot větru mezi rozbořenými věžemi přerušovaný třepotem rumunské státní vlajky vlající na vrcholu zbytcích hranolovité věže a občasné houkání sovy či pískání netopýra nám bylo zpěvem na dobrou noc. Dcera se celá zabalila do spacáku a já jí přikryl i svým kouskem, neboť nás překvapil skutečně nebývalý chlad v tomto parném létě a měl jsem obavy, aby neprochladla. Beze slov jsme vychutnávali tu atmosféru a nezmohli se ani jeden z nás na jediné slovo. Pro mne to byl nevýslovný pocit štěstí. Sen, který jsem si vždy chtěl splnit. Cítil jsem, jak mi všemi smysly prochází odkaz historie a tajemná majestátnost tohoto slavného místa. Dcera zřejmě usnula, neb se po chvíli přestala převalovat. Já jsem sledoval občasnou hru stínů a světel na rozvalinách jižních zdí, když ze severu od Fagarašských hor v dálce projíždělo auto a jeho reflektory dosáhly až sem, ke zdem pevnosti.
Moc jsem toho nenaspal, často jsem se probouzel a rozhlížel se do tmy. Sledoval jsem hodinky a mezi jednotlivými chvilkami bdění a spánku jsem pozoroval to množství hvězd nad našimi hlavami.
Z jednoho krátkého spánku mne však probudil podivný zvuk, který absolutně nezapadal do zvuků, co jsme slyšeli dosud - hukotu větru, či třepotu vlajky. Slyšel jsem, jako by se blížil od bývalého padacího mostu nádvořím k nám kůň. Jasně jsem za zády slyšel zvuk blížících se koňských kopyt. V prvním okamžiku jsem tomu nevěnoval pozornost, neboť jsem byl rozespalý. Po chvilce mi však problesklo hlavou, že je to absolutní nesmysl, neboť kůň by se sem v žádném případě nemohl dostat. Chtěl jsem se otočit a přesvědčit na vlastní oči, ale nemohl jsem se ani pohnout. Dcera vedle mne zřejmě spala, neboť se nehýbala. Zvuk kopyt za mými zády sílil. Už už jsem měl touhu se otočit a očekávat, že hned za sebou uvidím koně, ale ležel jsem jako zkamenělý. Podle postupu zvuku kopyt, jsem poznal, že kůň se u nás na okamžik zastavil a potom jako by nás překročil. Měl by tedy být nyní přede mnou, ale nic jsem neviděl! Jen jsem slyšel nyní už vzdalujícího se koně. Zvuk za chvíli ustal a já až nyní jsem se mohl pohnout. Ve spacáku jsem se posadil a díval směrem k padacímu mostu, kontroloval jsem zem kolem nás, ale po žádných kopytech ani památky. Lehl jsem si a přemýšlel, zda se mi to nezdálo. Za okamžik jsem viděl na protějším kopci z lesa vycházet jasné světlo. Jako by v těch místech les hořel. Podíval jsem se na hodinky a bylo 03:30 hod. „Je léto a za chvíli bude svítat,“ pomyslel jsem si. Ale nebylo to slunce. Zpoza kopce vycházel jasný měsíc v úplňku. Byl docela nízko a jeho jasně oranžová záře rázem vrhala světlo na krajinu. Byl to nádherný pohled. Něco podobného jsem v životě neviděl.
Po rozednění jsem brzy vzbudil dceru, aby nás na hradě nenašel kastelán. O večerním zážitku jsem se jí rozhodl nic neříkat. Po cestě ze schodů do údolí jsme si vyprávěli, jak se nám spalo a že nás tlačili kamínky a byla zima. Dcera mne najednou překvapila otázkou, která mne ujistila v tom, že nejsem blázen a můj večerní zážitek nebyl jen výplod mé fantazie: „Tati a slyšel jsi večer taky toho koně?“
Náhoda? Výplod fantazie vyvolaný prostředím? Nebo snad davová halucinace? Má dcera neměla ani tušení o tom, že existuje pověst, podle které Dracula prchal z pevnosti na koni okutém naopak! Těžko by si to vymyslela. Jak to, že měla v tu samou dobu, ten samý zážitek jako já? Také se nemohla ani pohnout jako já.
Pravdivost mého zážitku toho léta na Poienari odpřísáhnu i na smrtelné posteli!
Máte k legendární postavě Draculy nějaký zvláštní vztah nebo vás napadl jen jako dobrý námět pro knihu?
Jak jsem se již zmínil, původní román Brama Stokera je napsaný skutečně mistrovsky. Uchvátil mne natolik, že jsem se rozhodl zjistit o pozadí vzniku románu, Draculovi a míst s ním spjatých co nejvíce. Je spoustu záhad okolo postavy Draculy i vzniku románu a záhady mne lákaly odjakživa. Navíc román Dracula je hned po Bibli nejzfilmovávanějším literárním dílem. Vlad III. Draculea Tepes byl krutý, avšak spravedlivý panovník, byl to hrdina v boji proti Turkům. Právem si zaslouží nejen literární pozornost. Proč tedy neskloubit historickou skutečnost s literárním hororem?
Mohl by jste několika větami knihu charakterizovat a třeba i přesvědčit čtenáře, proč by si ji neměli nechat ujít?
Nechtěl jsem napsat „jen“ další román s Draculovskou tematikou, chtěl jsem napsat román, kde se prolínají skutečná místa, osoby a historické události s fiktivním dějem. V tom spatřuji i rozdíl mezi mým a Stokerovým dílem. Na druhou stranu jsem plně zachoval Stokerův styl. Největší poctou pro mne bylo zhodnocení mé knihy paní Jenny Nowak, která prohlásila, že má kniha je Stokerovská až do morku kostí. Kniha je navíc doplněna rejstříkem pojmů a fotopřílohou, která obsahuje fotografie Draculova hrobu, hradů Bran i Poienari, či rodného domu v Sighisoaře. Domnívám se, že kniha může potěšit čtenáře ze dvou důvodů. Za prvé se dozví něco ze života skutečného Draculy, vzniku Stokerova románu a dalšího osudu hlavních postav původní knihy formou gotického hororu. Za druhé mu fotopříloha přiblíží místa spjatá ať již se skutečným, či s literárním Draculou.
Máte nějakou osobní múzu? Kdo (nebo co) vás při psaní inspiruje?
Osobní múzu nemám. Nicméně rád sleduji filmové horory či je alespoň čtu. Stačí pak už jen nějaká maličkost, dialog či replika, která mne zaujme a já se jí snažím rozvést či vymyslet nějakou situaci, do které by se hodila. Takto například v mé knize pozorný čtenář a fanoušek hororů najde, ve kterém místě románu, jsem se inspiroval filmem Vymýtač Ďábla (1973). Při psaní mi také pomáhala klasická hudba – třeba W.A. Mozart či L. Von Beethoven.
Jaké povolání vlastně děláte v osobním životě, chtěl by jste se psaním někdy živit?
Pracuji ve státních službách. Řekněme, že jsem ve služebním poměru. Víc bych tuto otázku nerozváděl, prosím.
Aby se mohl člověk psaním živit, musel by hodně psát a hlavně psát velmi dobré romány. Honorář za napsání knihy je v našich poměrech spíše symbolický. Já Světlo a stín Řádu draka jsem nepsal pro peníze, ale opravdu jen pro radost. Že je nyní na pultech knihkupectví je pro mne malý zázrak a tou největší odměnou.
V našich poměrech se psaním může živit snad jen Michal Viewegh, Miloš Kratochvíl či Radek John. O honorářích J.K. Rowlingové či Stephena Kinga snad nebudeme ani hovořit. Jde o světovou špičku.
Máte nějakého oblíbeného spisovatele či knihu?
Oblíbená kniha je jednoznačně Dracula od Brama Stokera. Oblíbeného spisovatele nemám. Čtu rád a čtu hodně. Zejména mám rád literaturu faktu, ať již historickou, nebo záhadologii. Potom samozřejmě horor.
Věříte, že se mezi námi skutečně vyskytují upíři?
Jak se říká: Na každém šprochu, pravdy trochu. Věřím na věci mezi nebem a zemí. Nejsme tak dokonalí, abychom všechno věděli. Vždyť ještě před nedávnem se na parapsychologii pohlíželo jako na šarlatánství a nyní se již na některých školách vyučuje, jako samostatný vědní obor. Pokud máte na mysli klasické „nemrtvé“ upíry, čili Nosferatu, tak Ti pravděpodobně asi neexistují. Ale kde se pak vyrojilo tolik pověstí o nich v tolika různých koutech na zemi? A to vše v době hlubokého dávnověku?
Nicméně zcela jistě věřím v psychologické upíry, kteří z vás vysávají životní energii tím, že vás neustále obtěžují a ztrpčují všemožně život. Dále věřím na vampyrismus z psychiatrického hlediska.
A ještě nakonec: co byste vzkázal všem návštěvníkům webu Fangtasie?
Příjemné mrazení v zádech při čtení tajemných příběhů.
Krásné svátky Vánoční, vše nejlepší, pevné zdraví a štěstí v novém roce 2010.
… a hlavně, ať vám nikdy nikdo nepije krev :-)
S úctou
Brian Storker